Odkdy se psala Tvá historie spojená s bratry Topolovými?
Chodil jsem s Jáchymem Topolem do školy v Josefské ulici od třetí třídy. Časem jsme se skamarádili a tak jsem taky poznal Filipa, který chodil do stejné školy, jenom o dvě třídy níž. Byli jsme velmi blízcí přátelé až do mého odjezdu do Německa v červenci roku 1981. Spíš jsem si připadal jako jejich brácha než jenom kamarád.
Žil jsem tehdy sám v bytě v Tomášské ulici nad hospodou u Tří Trojek. Můj táta byl vedoucí zahradnictví na zámku Veltrusy a taky tanečníkem a zpěvákem v souboru Chorea Bohemica. Do Prahy jezdil dvakrát týdně na zkoušky a do Tomášský se přišel jenom vyspat. Takže byt byl většinou prázdný. Máma zemřela v roce 1971 a paní Topolová se mě tehdy takřka ujala jako ztraceného syna. Dodnes nezapomenu na její vlídnou povahu a pohostinnost.
Kde jste se scházeli?
Jak už jsem se zmínil, byt v Tomášské se stal pro nás takovým posvátným místem, kde jsme se scházeli a nebo mejdanili a taky diskutovali, tvořili, psali, skládali, no prostě byl to takovej přirozenej CLUB.
Jak jste trávili čas s partou?
Po ukončení základky jsem se dostal na bechyňskou keramickou školu a do Prahy jsem jezdil jen na víkendy. Filip mezi tím založil Psí Vojáky s Honzou a Davidem. Jáchym psal texty. Nemoh jsem se dočkat víkendu. Většinou jsem přijel v pátek večer a až do neděle se jen pařilo. Koncerty, mejdany, tajné výstavy po sklepech, akce, atd. Postupně se tam vytvořila parta lidí, který spolu dělali všechny možný projekty.
Bylo to úžasné období a dodnes na to vzpomínám jako na nejlepší léta mého mládí.
…a pak ses stal „psím vojákem“?
Po dvou letech v Bechyni jsem to tam zalomil a přešel jsem na střední umprumku na Žižkově. To už Psí vojáci měli za sebou první velkej veřejnej koncert na Jazzových dnech na Folimance. Myslím, že to byl rok 79.
Když jsem se vrátil zpět do Prahy, Filip mě pozval, abych s nima hrál. Hrál jsem trošku na kytaru, a jak je slyšet i na těch nahrávkách, nebylo to nic moc, ale byla to pro mě naprosto úžasná zkušenost, a já jsem miloval tu atmosféru a všechno to dění okolo. Moje hlavní aktivita v tý době bylo malování, a to zůstalo mou věčnou láskou. Malovat jsem nikdy nepřestal a dodnes se živím malováním obrazů, fresek a restaurováním. Ale mou druhou největší láskou je muzika, a ta mě také až dodnes neopustila.
Kde jste hráli, s kým a pro koho?
Pamatuju si, že jsme pak hráli všude možně, na venkově, kde jsme se potkali s dalšíma kapelama a různejma lidma, jako například s Mikolášem Chadimou.
Jáchym a Filip se seznámili s Václavem Havlem a Plastikama na Hrádečku, a tak se postupně začaly naše mejdany a akce mísit s lidma kolem Plastiků a Magora.
V roce 1980 jsme tvořili a nacvičovali Baroko v Čechách. Vzpomínám si, že jeden čas jsme byli ve zkušebně u Davida Skály třeba i 4krát týdně a trávili celá odpoledne hraním, a pak večery po kavárnách, a později po hospodách. V tý době nám ještě ani nebylo 18, takže jsme moc po hospodách ani nemohli. V tom nám právě byl významnej můj byt v Tomášský.
Vzpomeneš si na nějaký koncert?
Po několika měsících zkoušek a skládání hudby a diskusí nad Jáchymovými texty jsme se rozhodli udělat premiéru Baroka v Čechách. Můj táta svolil k tomu, abychom koncert zahráli ve sklepě v zahradě zámku Veltrusy. V té době taky zaměstnával Vráťu Brabence, kterýho vyhodili z práce, a tak měl táta sympatii a porozuměni vůči nám “mladejm” undergrounďákům. Občas nad námi ale kroutil hlavou a říkal nám mutanti.
Filip a Váňa Bierhanzl sehnali nahrávací aparaturu doufajíce, že to všechno nahrajeme. Na koncert přijelo spousta disidentů, Plastici, Vráťa, Magor atd., a koupali jsme se tam v bazénu, který táta napustil pro tuto příležitost, a byl z toho celej den veselosti a setkáni a mejdanu, kterej jsme ukončili koncertem a táborákem. Původní verze Baroka v Čechách měla asi 45 minut bez přestávky.
Přišly důsledky?
Koncert jsme odehráli. Několik dní na to bylo pár lidi pozavíranejch a já jsem se pak hned chystal do Německa. Nikdo o mých úmyslech nevěděl, protože jsem nechtěl, aby měl někdo kvůli tomu potahy po policajtech, jenom jsem doporučil, aby to všechno svedli na mě. Po letech jsem se dověděl, že někdo zakopnul o kabel do magneťáku a nahrávka byla přerušena asi po 15 minutách. Tak to byl taky konec mého hraní s Psíma vojákama. Za pár týdnů na to jsem odjel do Norimberku a požádal o politický azyl.
Můj táta měl od té doby potahovačky po policajtech mezi Prahou a Mělníkem a za dva roky na to se rozhodl utéct taky. Ještě nahrál s Milošem Formanem Amadea, který se částečně točil na Veltruském zámku. Při tomto natáčeni vzniklo přátelství mezi mým tátou a Milošem Formanem, který se nás nakonec ujal a strávili jsme s ním pak 10 let života na jeho farmě v Connecticutu v USA, ale to je zase jinej příběh.
Co bylo příznačné pro PVO (a tu dobu vůbec) v období, kdy jsi s nimi hrál?
Příznačné pro Psí vojáky bylo, že jsme na to šli hlavně se spontaneitou a uměleckýma ambicema.
Myslím, že nikdo z nás tenkrát moc nepřemýšlel o politickém dopadu, jaký to mělo na lidi a později na underground. Byli jsme mladý, nadšený a zapálený umělci plný energie a hladu po tvorbě a sebevyjádření. Chtěli jsme hrát zajímavou a kvalitní originální muziku, pracovat se skvělými texty, Jáchym v té době už psal, až se mu z hlavy kouřilo, a já jsem maloval jeden obraz za druhým. Chtěli jsme dělat divadlo a diskutovala se filosofie, historie, poslouchala se muzika a různé styly, poslouchali se Doors, King Crimson, Zappa, Pink Floyd, Yes, Velvet Underground, Nico, Patti Smith, Sex Pistols, Police a občas se k nám dostaly nahrávky Plastiků. Chodili jsme na koncerty Hutky, Merty, Extempore, Stehlíka, Kilhets, Švehlíka. Četly se básně od Paula Verlaina, Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira, Rilkeho atd, Jack Kerouac se stal modelem pro Filipův nový sestřih a symbolem svobodného života. Studovali jsme životy impresionistů a surrealistů a české avantgardy, Mikoláše Medka, Františka Muziky, Františka Kupky a mnoha jiných, se kterými jsme se pak jako mladí nadšenci a nastávající umělci porovnávali a jimi se inspirovali.
Vzpomínáš si na Jáchymův vilusionismus? O co mu šlo?
Jáchym napsal manifest vilusionismu, ve kterém vlastně dal jakousi formu tomuto tvořivému podhoubí a směru, kterým jsme se ubírali. Bohužel, manifest nemám a už si moc nepamatuju, co v něm bylo, ale vím, že jsme byli všichni hrozně nadšený, že máme jakési oficiální vyjádření toho, co se v té době v této skupině provozovalo. A hlavně každá progresivní umělecká skupina měla manifest, a my taky.
Byli jsme parta obklopená nesmírnou tvořivostí a touhou po svobodném vyjádření. Samozřejmě že jsme taky chápali, co se kolem nás dělo, rodiče a kamarádi chartisti, Josef Topol, Jan Mlynařík, Ivan Bartošek a spousta jiných. Začali jsme vydávat Sborník, který jsme ilustrovali s Viktorem Karlíkem, Petrem Kubínem, Janem Mlynaříkem a Filipem, a kdo psal, přispěl básněmi nebo textem. Jáchym to pak vyjádřil v jeho manifestu vilusionismu. Stali jsme se vilusionisty. Měli jsme manifest a hlavně skvělej pocit tvořivosti a poslání.
Jak probíhaly koncerty a kdo na ně chodil?
Koncertů moc nebylo a vždycky, když se nějakej koncert naplánoval, tak se pozvali přátelé a lidi, o kterých jsme věděli, že to na nás neprásknou, že nejsou donašeči. Oficiální způsob pro nás v té době neexistoval. Taky se nikdy nehrálo s myšlenkou nějakého výdělku. To vůbec neexistovalo. Byli jsme jen nadšený, že můžeme hrát, a že nás někdo poslouchá.
Které je Tvé oblíbené období / album Psích vojáků (pokud jsi jejich vývoj sledoval)?
No tak samozřejmě, pro mě je nejoblíbenější období, když jsem hrál s Psíma vojákama. Byly to moc zajímavý kompozice a vždycky jsem v duchu fantazíroval, že by bylo skvělý se k některým těm nápadům po letech vrátit a přehrát je s tou pětadvacetiletou zkušeností a technikou, ke které se Psí vojáci vypracovali. Sledoval jsem s velkým úžasem a nadšením celá ta léta, jak se kluci hudebně vyvíjeli, a zamiloval jsem si Filipovy texty. Myslím si, že přechod z Jáchymových textů nebyl jednoduchý, a přesto si Filip vypěstoval svůj naprosto originální styl, aniž by tak zápolil s tvorbou svého staršího bratra.
Účinkoval jsi i v jiných kapelách? Co dalšího jste tehdy Ty a Tvoji kamarádi tvořili, vymýšleli a osnovali?
V Čechách jsem s jinýma kapelama neúčinkoval. Psí vojáci pro mě byli tou nejlepší a nejoblíbenější muzikou, kterou jsem chtěl v tý době hrát. Když jsem odjel do Německa, tak jsem se měl co ohánět, abych se uchytil, a na hraní s kapelou nebyl čas, energie a hlavně jsem se už nesetkal s lidma, se kterýma bych měl takové duševní spojení jako s Filipem a Jáchymem. Seznámil jsem se v Norimberku s Petrem Křečanem z Kilhets, a tak jsme trošku koketovali s nápadem, že dáme něco dohromady, ale nikdy se to neuskutečnilo.
Takže žádná další muzika se nekonala?
Ale já jsem hrát nikdy nepřestal. Hrál jsem na flétnu, kytaru, bicí, basu a varhany, a trávil jsem mnoho času s velice nekvalitní aparaturou a dělal nahrávky. Takže to v podstatě pro mě bylo období, kdy jsem se učil hrát a komponovat. Vrátil jsem se ke zpěvu a začal zpívat v pěveckým sboru českou barokní muziku, převážně Adama Michnu z Otradovic.
Když jsem se odstěhoval do Ameriky, po pár letech se mě podařilo dát dohromady kapelu, kterou jsme nazvali “16 tons”. Hráli jsme asi 6 let. Máme pár studiovejch nahrávek, ale tím bych se asi moc nechlubil. Hrál jsem s lidma, jejichž hudební cítění bylo spíše do blues a rock ‚n‘ rollu, a to mě moc nesedělo. Já tomu spíš dával trošku pankový příchutě, ale jak se říká, stará láska nikdy nereziví, a Psí vojáci mě navždy doprovází v mém srdci. Tak dnes už jenom skládám muziku na počítači. Míchám živé instrumenty a zpěv s digitálními efekty a pak to mixuju do jakés takés formy. Už bych ani s kapelou hrát nechtěl. Jsou to nervy a spousta energie, kterou už nemám, a nebo spíš vynakládám na své malování.
Jak se díváš na současnou (českou) hudební scénu?
Tak o současné české scéně už toho moc nevím, jenom tak co pochytím na YouTube, nebo občas někdo přiveze nějaký CD, ale musím se přiznat, že se mě moc líběj Plastici, tisíckrát víc než tenkrát. Mám rád, když to šlape, a to oni teda uměj roztočit. Vráťa Brabenec byl vždycky můj oblíbenec. Taky se mě moc líbí Mikoláš Chadima a jeho tvorba, i když mám trošku averzi k těm jeho německejm textům, ale to asi proto, že jsem žil 10 let v Německu. Ivan Bierhanzl vždycky dělal úžasný hudební projekty a to, co dělá s Chadimou, je skvělý.
Svět se obrátil naruby a dneska se živit muzikou je tak trochu jako křížová cesta, a tak tam, kde se dělá dobrá avantgardní muzika, tam je vždycky jakási forma Undergroundu. Oficiální a komerční směry mě vůbec neberou, ale vím, že je to velmi subjektivní, a tak to není kritika.
Řekl bys, že Tě hudba stále inspiruje? Jaká / kdy / k jakému účelu?
Hudba je pro mě neoddělitelnou součástí mého života. Je to dost náladový. Poslouchám muziku, která mě zaujme, při který se nenudím. Miles Davis jednou řekl, že muzika není v notách, nýbrž mezi notami. Cítím to podobně. Mám hodně vizuální vnímaní, a tak mě taky bere muzika, při které se mi vytvářejí obrazy a barvy. A to musím říct, že každý žánr má své vlastní “obrazy”. Někdy se dívám na obrazy a slyším muziku, kterou vydávají. V posledních letech mám rád ticho. Zjistil jsem totiž, že když nic neposlouchám, tak muzika nadále zní v mé hlavě.
Myslíš, že má underground svůj význam i dnes? Proč / ne? A jak jsme na tom – PV se nedávno rozpadli, ve čtvrtek zemřel Jirous… Co dál?
Ano, Underground má neustalý význam. I když v každé zemi underground má trošku jiný kontext. Je to především svobodná tvorba, která se neškatulkuje, která není spoutaná režimem, politikou, náboženstvím a nebo komerčním úspěchem. Tvorba, která vyjadřuje základní lidské cítění, vztahy a názory. A právě z těchto důvodů, i když je to paradox, se tato tvorba stává politickou, progresivní a na hraně ustanovených norem.
To, že Psí vojáci ukončili svou mnoholetou a neuvěřitelnou tvorbu, je normální běh života. Filip nikdy hrát nepřestane. Je to v něm, ať se to projeví formou hudby, básněmi, psaním, a já se jen těším na jeho další projekty a nápady. Jen ať si voddechne a nabere nový síly. Když se jedny dveře zavřou, troje další se zase otevřou. Až jednou otevřem dveře, který vedou na věčnost, tak budem vědět, že přišel náš čas. Magor ty dveře už otevřel a my ho jednoho dne budeme následovat.
Vítek Krůta žije od r. 1991 ve Spojených státech amerických. Živí se jako profesionální výtvarník restaurátor, designér a učitel. Vystavoval v Československu, Německu, USA a Kanadě.
Web: http://www.vitekkruta.com
Facebook: https://www.facebook.com/pages/Vitek-Kruta-Art/148899398480333
2011-11-16
Foto: Archiv VK