Kavárna Mama Coffee ve Vodičkově ulici se za teplého dubnového podvečera tváří téměř ospale. Děje se tu vůbec něco? V přízemí posedávají kávomilové, popíjejí černý mok a ležérně konverzují. Vida, schody do patra, toť jistý příslib.
Nahoře – posedávají kávomilové, popíjejí černý mok a ležérně konverzují. Jako by vůbec netušili, že v téže místnosti, na pouhé dva kroky od nich, odehrává se paralelní svět. Ty dvě dimenze od sebe dělí – a zároveň je taky spojuje – dlouhý stůl slavnostní socialistické retro estetiky: bílý ubrus, zákusky, chlebíčky (karafiáty chybí). Žádná fronta se nekoná. Nikdo neusiluje o ten druhý rozměr. Klidně by to mohl být i sen, anebo možná tuhle magickou iluzi tajně generuje Ajvaz staticky sedící na kraji (jako jediný hledí do světa za ubrusem). Hakl, Rudiš a spol. jako sádrové odlitky na opačném konci stolu. Živoucí energií sobě vlastní kypí jenom Topol; cosi živě líčí culícímu se dámskému osazenstvu druhého vesmíru (Tučková, Pilátová).
Zahájím invazi, přistoupivši k Ajvazovi. Pozdrav, úsměv. Listuje Lucemburskou zahradou. „Nemáte pero?“ Jo, tak to naštěstí nosím vždycky v tašce. Psací náčiní potřebuju ke své práci, pane spisovatel. Přesun k Topolovi, jenže ten nejeví známky vědomí o našem světě. Kdosi ho jemně upozorní. Pero taky nemá. Bez mrknutí oka přejde fakt, že mu právě někdo pod nos strčil holandský překlad jeho nejnovější knihy k podpisu. Podškrábne, vrací. Standardní služba anonymnímu čtenáři.
Teď já. „Chcete to podepsat?“ Jak jinak. Podala jsem mu Supermarket sovětských hrdinů. Bezva knížka na prázdniny to je, v strhujícím líčení je fakt mistr. Kde by mě bylo v tej sprnovej výhni napadlo, že do roka a do dne se bude tenhle svazek pyšnit vlastnoručním podpisem JT!
„Jé, vy tu máte ty nálepky. Proč si je nenalepíte? Všichni je maj dycky nalepený.“
„No, já sem si to nechtěla zkazit, ale když už mi přebal posraly mouchy, tak je to vlastně jedno.“
Zaregistruju dychtivost.
„Ale klidně mi je tam nalepte.“
Hned se pustí do díla. Zelené kulaté nálepky se jedna po druhé stěhují na přední i zadní desky z hnědého kartónového papíru.
„Proto ty nálepky dělaj,“ obrací se ke kolegyni po pravici, „když nejsou lidi, uděláš si frontu,“ komentuje situaci. Jo, až na to, že za námi nikdo další nestojí.
Poděkujem a jdem pryč, protože dimenze za ubrusem se opět uzavřela. Jen Ajvaz pořád reguluje napětí z obou stran.
Za tři minuty je po všem.