Čekám v nekonečné frontě a z dlouhé chvíle pustím ve vlastní mysli film; program asociativně volí vzpomínky na pracovní pohovory z kategorie echt horror.
„A kdy hodláte založit rodinu?“ Žmoulám ve zpocených rukách kopii čerstvého maturitního vysvědčení. Co je to za blbou otázku? Je mi devatenáct a svět mi leží u nohou! Nad obrýleným nosem dvě přísné oči. Šedovlasá akurátní personalistka čeká.
„Já… před třemi dny jsem teprv maturovala.“ cítím, jak před pětičlennou komisí manažerů místního výrobního podniku rudnu. „Tak pět let stoprocentně ne,“ řeknu rozpačitě. Snad je to dost.
Úřednice se otočí k staršímu pánovi po levici:
„To by moh‚ říct každej,“ povídá mu otráveně, jako bych tam nebyla.
První pohovor, křest ohněm. Never more. Jenže ouha, za pár let PPF Media prodají slavnou Naši adresu a já jsem znova na dlažbě. Už nejsem naivní absolventka, jsem mnohem dál. Jenže personalistika taky.
„Nevzali mě,“ štkám před monitorem, před sebou otevřený mail se známým „Litujeme, ale vybrali jsme vhodnějšího uchazeče…“, a fidlám si po tváři řasenku, čím dál víc podobná Jokerovi. Muž mi se soustrastným pohledem dojemně utře kapesníkem bublinu u nosu. Zamračené čelo, dumá, stejně jako já nechápe, ten pohovor byl nejbáječnější ever a práce jako na míru šitá pro mě.
Hysterický záchvat smíchu. Může to být míněno vážně? Rozhodla jsem se příjemnou mladou personalistku kontaktovat. Na zvídavý e-mail, co se stalo, jsem dostala odzbrojující odpověď:
„…Na oddělení máme šest pracovnic, které tvoří dobrý kolektiv, proto se stýkají i mimo pracovní dobu. Jsou sportovně založené. Proto jsme hledali kandidátku, která by do tohoto týmu zapadla…“
Nevzali mě, protože nesportuju a dovoluju si mít vlastní život, zájmy, a chlapa?
Tak snad aby mi na to už dali důchod, ušklíbnu se sarkasticky v duchu a to slovo „důchod“ mě vrátí do reálu, ale ty dvě ve frontě už mě neregistrujou.